Pojmy a nástroje nelineárního roztahování: histogram a GHS

Snímek hlubokého vesmíru vypadá hned po integraci vždy naprosto černý; teprve roztažením lze vytáhnout signál skrytý ve tmě. Tento článek se věnuje dvěma úkolům, základním jak před roztažením, tak po něm, které se ale často přehlížejí: nejdřív se naučit číst histogram, pak poznat nástroj pro roztahování GHS.

Příběh, který vám chce histogram vyprávět

Histogram čerstvě zintegrovaného, ještě neroztaženého snímku hlubokého vesmíru toho ve skutečnosti prozradí hodně. Z polohy vrcholu, jeho šířky a z rozložení jednotlivých kanálů lze zhruba posoudit, jak dopadlo toto pořízení snímků.

Uvedu příklad: jednou jsem si prohlížel histogram jednoho snímku a hned jsem z něj poznal, že problém při pořizování tohoto snímku spočíval v tom, že Gain byl nastavený příliš vysoko. Pro ty, kdo používají DSLR, Gain zhruba odpovídá pojmu ISO na fotoaparátu. Jinými slovy, ještě než se pustíte do roztahování, histogram vám problém sám ukáže.

Jak používat proces (skript) GHS

Ve fázi roztahování je GHS (Generalized Hyperbolic Stretch) nástroj, o kterém se v posledních letech hodně diskutuje. Je to poměrně flexibilní proces roztahování, který ale zároveň vyžaduje jisté pochopení.

Pokud jde o studijní materiály ke GHS, osobně vřele doporučuji instruktážní videa Adama Blocka – je to v současnosti nejpodrobnější a nejsrozumitelnější výklad na internetu, obsahem dokonce srozumitelnější než videa samotného autora GHS, a navíc s ukázkami na skutečných snímcích. Pokud GHS ještě zdaleka neovládáte, rozhodně stojí za to věnovat čas jejich zhlédnutí; pokud vám poslech angličtiny moc nejde, můžete si pro pomoc zapnout titulky.

Pokud se chcete do používání GHS ponořit hlouběji, vyhledejte si instruktážní videa Adama Blocka o GHS.