Po letech znovu sleduji s dětmi „Armageddon“

(Následující text se dotýká děje filmu „Armageddon“ – pokud vám to vadí, zvažte, zda číst dál.)

Večer jsem si znovu pustil „Armageddon“ – tentokrát společně s dětmi.

Starý film trvající skoro dvě a půl hodiny; napadlo mě, že ho možná nevydrží sledovat celý, ale nakonec ho přece jen zhlédly od začátku do konce.

Některé věci zastaraly, jiné ne

Spousta věcí dnes už působí staře. Efekty ano, a tempo děje také.

Ale některé věci tak snadno nezastarávají. Třeba jasně daný úkol, skupina lidí donucených čelit krizi a ta volba, kterou nakonec vždycky musí někdo unést.

Když jsem tenhle film viděl jako dítě, pamatoval jsem si NASA, raketoplán, asteroid, vrtání, výbuchy a také Liv Tyler, Bena Afflecka a ten striptýzový bar. Teď, když ho vidím znovu, mám spíš pocit, že to, co opravdu zůstává, je konec.

Váhu získává právě proto, že se někdo nevrátil

Kdyby na konci příběhu nebyla žádná oběť, byl by tenhle film asi jen dalším hlučným katastrofickým filmem. A právě proto, že se někdo nevrátil, získává svou váhu.

Po letech, když jsem ho s dětmi dokoukal do konce, zůstal ve mně velmi jemný pocit. Dřív jsem sedával sám před televizí, pohlcený filmem; teď sleduji děti sedící vedle mě a společně s nimi dokoukáváme ten příběh, který mi jako dítěti připadal tak úžasný.

Tentýž film, po tolika letech zhlédnutý znovu – nezměnil se jen film, ale i ten, kdo se na něj dívá, a také těch pár drobných postaviček, které mezitím přibyly po mém boku.